Když se řekne ústav sociální péče, většině lidí se ještě dnes vybaví nemocniční prostředí, kde se 1 sestřička stará o početnou skupinu pacientů a kde všichni klienti dělají v jednu chvíli tu samou činnost. Studenti 3 ročníků měli možnost přesvědčit se, že tak tomu dnes již není.
Ve středu 27. 5. a v pátek 29. 5. jsme se vypravili do Vilémova a Horní Poustevny navštívit Integrované centrum pro osoby se zdravotním postižením a také Základní a praktickou školu Gabriely Pelechové do Dolní Poustevny.
V Integrovaném centru žáci zjistili, že ústav funguje zcela „neústavně“. Klienti zde žijí v domácnostech, které fungují samostatně a jsou vybaveny jako běžné byty. Podstatou celého zařízení je co nejvíce v závislosti na míře zdravotního postižení snižovat závislost klientů na poskytovaných sociálních službách. Cílem tedy je jejich integrace do běžného života. I proto jsme je vlastně navštívili. I když se může někomu zdát naše návštěva bytů handicapovaných jako přinejmenším zvláštní, tak vlastně vůbec není. Je vítaným zpestřením pro samotné klienty. Oni samotní vyjadřují upřímnou radost z naší návštěvy, protože jsme pro ně kontaktem s „venkovním“ světem, kterého nemají zase tolik.
Navštívili jsme nejen jejich domácnosti, byty, ale také sociálně terapeutické dílny či rehabilitace.
Ve škole Gabriely Pelechové nám pan ředitel nastínil, jak vlastně jejich škola funguje. Naše žáky překvapil zvláštní systém, který zde mají. Že jednotlivé třídy tvoří žáci zdraví i postižení a že jsou namíchány z dětí různého věku. Takže spolu do jedné třídy chodí například šesťák a deváťák. V takové třídě je pak sice jen okolo 8 žáků, ale i tak to je pro učitele velmi těžká práce, protože se musí každému jednotlivci věnovat zvlášť. Plus musíme přičíst, že práce s postiženými dětmi je sama o sobě náročnější.
Z exkurze přesto odcházeli někteří žáci z rozporuplnými pocity. Setkávání s postiženými lidmi může vyvolávat smíšené pocity. Každopádně bychom se měli snažit, aby oba světy – svět zdravých i postižených – nebyly od sebe oddělené, ale naopak co nejvíce propojené. Namůžeme zakrývat oči a dělat, že žijeme jenom v cool společnosti samých zdravých lidí. Na závěr bych si dovolil vypůjčit slova jednoho sociálního pracovníka, který naše studenty nabádal, jak se správně chovat k postiženým lidem. „Když na ulici někoho takového potkáte, zahoďte ostych a jděte pomoci nebo se aspoň zeptat, když vidíte jak tápe a neví třeba kam jít, protože oni to opravdu mají těžší a naši pomoc potřebují.“
Lukáš Melichar
