Rumburské gymnázium je již řadu let součástí sítě tzv. DSD škol. Díky tomu mají jeho studenti jedinečnou možnost navštěvovat nepovinný předmět Deutsches Sprachdiplom a po úspěšném složení zkoušky získat mezinárodně uznávaný jazykový certifikát.
V rámci příprav na jazykovou zkoušku se účastní také celé řady soutěží. Jednou z nich je soutěž Deutschwettbewerb, ve které žáci nahrají monolog a napíší esej k předem daným tématům. To vše je posouzeno odbornou porotou, která vybere osm nejlepších prací z celé republiky, a jejich autoři se účastní několikatýdenního pobytu v Německu.
Letos jedno z těchto míst ve velké konkurenci vybojovala studentka nyní již třetího ročníku Nikola Gottlieberová. Jaká tedy byla její zkušenost se soutěží a zahraničním pobytem?
„Proč to nezkusit?“ říkala jsem si, když jsem v minulém školním roce dostala jedinečnou příležitost zúčastnit se soutěže v německém jazyce s možností výhry měsíčního stipendijního pobytu u našich sousedů.
Mým úkolem bylo namluvit zadaný text, reagovat na související otázky a napsat slohovou práci na téma „Co už o Německu vím, co bych se ráda dozvěděla a poznala“. Byla to výzva. Soutěžní text jsem odříkala tolikrát, že už jsem ho uměla nazpaměť, proto bych touto cestou chtěla poděkovat svým učitelkám – paní Malaníkové a paní Hlaváčové a také lektoru Jensi Israelovi za jejich podporu.
Když mi konečně přišel dlouho očekávaný e-mail s výsledky, skoro jsem nevěřila. Stala jsem se jedním z osmi šťastných výherců za Českou republiku.
Následoval kolotoč papírování a vyřizování, ale pak nastal den D. Plná očekávání jsem nervózně přešlapovala na pražském letišti. Postupně přicházeli další čeští účastníci, až nás bylo všech osm „statečných“.
Ve čtyřech skupinách mezi lidmi z celého světa uplynul měsíc jako voda. V doprovodu našich vedoucích jsme procestovali téměř celé Německo.
Jako první jsme navštívili Bonn, na který mám asi tu nejkrásnější vzpomínku v podobě mezinárodního večera. Každý národ zde prezentoval svou zemi, její kulturu a tradice. Za jediný večer jsme tak mohli vidět národní tance z Namibie, slyšet litevské písně nebo ochutnat pravou ekvádorskou čokoládu.
Další zastávkou byl bavorský Mnichov, kde pro nás byl stejně jako v Bonnu připraven bohatý program – prohlídka města, návštěva muzeí, galerií, ale také divadelní představení, večerní bruslení na ledě nebo výlet na nejvyšší horu Německa – Zugspitze.
Následoval dlouho očekávaný čtrnáctidenní pobyt v rodinách, jehož součástí byl i intenzivní jazykový kurs. Já se svou skupinou poznala malebné vesničky s hrázděnými domky v Durynsku.
Po emotivním loučení s našimi hostitelskými rodinami jsme se vydali do Berlína. Poznali jsme tak multikulturní velkoměsto, které je dodnes poznamenané svou minulostí. Zde náš nezapomenutelný pobyt končil.
Byla jsem překvapená, jak pohostinní jsou Němci i v současné situaci, jak se nám snažili představit svou zemi v tom nejlepším světle a doufali tak, že se jednou vrátíme a budeme tam studovat. Děkuji za tuto mimořádnou zkušenost a za to, že teď mohu s klidným srdcem říci: „Mám přátele opravdu po celém světě – tedy kromě Austrálie.“
Nikola Gottlieberová, (rrn)
