Jak jistě všichni víte, přespávání ve škole je vždy samá legrace, ale u nás na Gymnáziu Rumburk nešlo jen o zábavu. Hlavní část onoho pátečního večera, kterého se zúčastnila řada studentů od primy po třetí ročníky, tvořilo povídání Báry Součkové a Marka Wintera o jejich zkušenostech s cestováním po Asii, Evropě i Čechách.
Když jsem však v pátek přijel odpoledne znovu do školy nikdo nikde. Myslel jsem si, že tu aspoň někdo bude a ono nic. V půl čtvrté přišla jedna studentka, sedla si a četla. Nechtěl jsem ji vyrušovat, tak jsem si vzal míč a házel si v tělocvičně na koš. Po chvilce nás povolal pan učitel, že prý musíme připravit učebnu. Z normálního stěhování lavic a židlí se pro mě stalo posilování s těžkou váhou. Možná si myslíte, že to přece není možné a že jsou ty židle a lavice lehké, jenže předchozí házení na koš mě dost vysílilo.
Když jsem stěhoval pátou lavici, podíval jsem se z okna a viděl dvě své spolužačky a pak přišly další. Nesly si stan, spacáky, karimatky prostě všechno možné, až z toho byla nafouknutá celá taška. Na dvoře gymnázia rozdělaly stan a četly si návod. Tichounce jsem se jim smál, protože se přitom válely na zemi smíchy a k tomu s nimi ten stan nespolupracoval. Po chvíli jsem vyšel ven a lekl jsem se. Stan už skoro stál. S velkým údivem jsem pomalu šel až ke spolužačkám. Byla ze mě nadšené, i když nevím proč, asi si už neměly s kým povídat. Chvilku jsem jim do jejich „stavění“ stanu mluvil a vtom přišel můj kamarád. Byl jsem nadšený, že přišel a že nezapomněl.
Po chvíli jsme se vrátili do učebny, kterou jsem skoro sám připravil. Místnost se již zcela zaplnila studenty i učiteli, i my jsme usedli na místa a přednáška Báry Součkové o cestě po Asii a především o Íránu začala. Bylo celkem zajímavé dívat se na fotografie a poslouchat člověka, který procestoval půlku světa za dva roky. Vyprávěla nám také, jaké to bylo, když jezdili zemí, které jsou u nás známé především kvůli spojení s terorismem. V pozadí jsem slyšel jemné cinkání pletacích jehlic naší třídní učitelky. Po této části následovala kratší pauza na občerstvení. Ve vedlejší učebně jsem zahlédla pár vyložených dezertů, které připravili dobrovolníci z řad studentů (tedy hlavně studentek), tak jsem tam zamířil a narazil na paní učitelku třídní s mými spolužačkami. Napekla také pár šneků a vtom si mě všimla a řekla, ať ochutnám. Věděl jsem, že nesmím odpovědět záporně, i kdyby to bylo nepoživatelné. Tak jsem si jeden kousek dal a ono to bylo dobré! Hned jsem si dal další.
Po pauze program pokračoval – tentokrát to bylo o cestách na kole a pěšky, které podnikl Marek Winter. Když jsem viděl ty všechny fotky od lezení po skálách až po montování kola, řekl jsem si, že jednou v životě bych taky chtěl něco takového udělat. Pan učitel měl i vtipné historky a zážitky.
Po promítání jsme hráli na schovávanou po celé budově školy. Nejdříve se schovali učitelé. Se strachem a hrůzou jsem se vydal s mým kamarádem a malou baterkou je hledat. Prolezli jsme celou školu a víte, kde byli? V šatnách. Ještě, že jsem je nenašel já, kdyby na mě vybafli, už bych tu nebyl. Poté jsme se schovali my. Šli jsme hledat bezva místo plné světla, ale lehce přehlédnutelné. Rozhlížel jsem se všude možně a hlavou se mi honily hororové filmy. Můj rafinovaný plán neměl chybu, ale pan učitel byl tak logický, že nás našel za cedulí. V tělocvičně jsme pak ještě hráli míčové hry. Po nějaké té chvilce mé odvážné spolužačky odešly spát ven do stanu a my ostatní zůstali v tělocvičně. Ještě před spaním mě můj kamarád učil Canastu. Marně. Pochopil jsem jen to, že Canasta se skládá ze sedmi stejných karet a stejně si do teď nejsem jistý, na to ostatní jsem jen přikyvoval. A šli jsme spát.
Když k nám do tělocvičny ráno vtrhly dívky, zdálo se mi že je tak -10°C. Asi nebyly moc vítány, když skoro celá tělocvična ještě spala. Tak zase vyklusaly ven. Po hodině jsem se vzbudil, složil si spacák a karimatku, rozloučil se s učiteli a šel jsem s jednou spolužačkou zase domů. A ouha! Branka ven byla zavřená. Přelézal jsem to všude možně, ale nešlo to. Moje spolužačka našla cestu. Přes branku. Navzdory mé výšce a zkušenostem s atletikou jsem do toho šel a povedlo se. A tak jsem se dostal domů už bez překážky.
Hoang Bao, 3. A
