Ve čtvrtek 24. října humanitní blok navštívil Praktickou a základní školu Gabriely Pelechové v Horní Poustevně a Integrované centrum v Dolní Poustevně a ve Vilémově.
Jaké dojmy tato exkurze zanechala v našich studentech a co bylo jejím přínosem, se dozvíte z jejich postřehů:
,,Nejvíc mě zaujala snaha o domácí, přátelské a útulné prostředí. Ať už ve škole nebo v ústavu lidé zde pracující dle mého tuto práci neberou jako práci či povolání, nýbrž jako součást jejich života a mají k těmto lidem vybudovaný určitý citový vztah. Lidé v těchto zařízeních jsou šťastní, plní odvahy a emocí, které rozdávají určitými způsoby. Umí se radovat, bát, smát se, plakat, soutěžit a těšit se. Jednoduše to, co každý druhý člověk, umí i člověk s různými postiženími a právě proto jsem toho názoru: Dejme jim svůj čas, lásku a trpělivost a oni nám to vrátí.“
,,Pro mě to byl tak silný zážitek, že ani nevím jak to vyjádřit slovy. Bylo to jistě zajímavé a velmi na zamyšlení. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že jsem zdravá a všichni v mém okolí. Dále ty pracovníci, na kterých šla vidět ta ochota a síla, s kterou pracují s těmi „uživateli“ mě pak posunula k rozhodnutí, že chci pracovat s lidmi.“
,,Tyto věci v člověku zanechají soucit.“
,,Exkurze mi otevřela oči, jsem ráda, že všichni v mém okolí jsou zdraví. Nejlépe jsem se cítila ve speciální škole, uvnitř mě mi něco říkalo, že ty děti ještě mají naději na lepší život.“
,,Nemohl jsem necítit lítost při pohledu jak na děti, tak na dospělé, ale v jejich výrazech byla vidět pouze radost. Všichni pečovatelé měli v očích výraz jak zoufalství, ta porozumění.“
,,V praktické škole jsem měla pocit, že ty děti mají ještě nějakou ,,naději“ na to, aby se zlepšily. Po té, co jsme vstoupili do dílny, tak se mi udělalo špatně. Viděla jsem tam ty dospělé a vnímala jsem to tak, že už prostě nemají žádnou naději a že tam jsou pouze na to, aby se radovali ze života.“
,,Po téhle zkušenosti si myslím, že se tam mají dobře a jsou šťastní než třeba obyčejní lidé. Tito lidé sice mají nějaké postižení, ale mají zázemí a okolo sebe spousty lidí, kteří se o ně starají a nějakým způsobem je mají rádi.“
,,Mile mě překvapilo, že se tam těm postiženým lidem snažili zařídit co nejpříjemnější domácké prostředí. Že si pracovníci s nimi povídají a podporují je v tom, co je baví, popřípadě je vedou k větší samostatnosti.“
,,V Horní Poustevně a ve Vilémově už to bylo horší, když jsem tam vlastně viděla i ty dospělé a ty co se nemohli pohybovat atd. Prostě jsem ráda, že jsem zdravá a musím si toho víc vážit.“
,,Líbila se mi ta škola, protože děti měly z té výuky radost, na rozdíl od normální výuky, kde se děti třeba trápí kvůli známkám.“
,,Uživatelé, jak byli zdejší oslovováni, mně oslovili tím, že i přes své postižení dokázali vytvořit krásné výrobky.“
,,Líbilo se mi, že všechno na mě působilo domácky a celkově, že personál má s těmi lidmi osobní hezký vztah jako kdyby byly jejich vlastní.“
,,Uvědomil jsem si, čeho si máme vážit.“
